Blog

Teorie převodních cen je nejlépe srozumitelná na konkrétních příkladech. V rámci nadnárodních skupin se často setkáváme s modelem tzv. „smluvního výrobce“. 

Následující modelový příklad ilustruje logiku rozhodování při volbě metodiky tak, aby transferové ceny byly v souladu s principem tržního odstupu. 

Investice do podnikových fotovoltaických elektráren (FVE) zažívají v posledních letech boom. Kromě ekologických přínosů a energetické soběstačnosti však tyto projekty přinášejí i méně viditelnou, ale o to kritičtější výzvu: správné nastavení transferových cen. 

Vnitroskupinové služby jsou pod neustálým drobnohledem finančních úřadů. Mnoho firem je přesvědčeno, že pokud je cena nastavena „podle trhu“, jsou v bezpečí. Nejnovější judikatura Nejvyššího správního soudu však ukazuje, že bez detailních podkladů o skutečném rozsahu práce je velmi obtížné odvolávat se na “tržní cenu” za obdobná plnění, když není možné porovnat jejich rozsah. 

V Česku stále působí řada dceřiných společností v pozici smluvního výrobce. Nezřídka se stává, že mateřské společnosti se nedaří a česká dcera vykazuje ztrátu, což se pak nelíbí českému finančnímu úřadu. Řada kontrol v této oblasti pak končí vysokými doměrky. 

Fakturace manažerských a poradenských služeb mezi mateřskou a dceřinou společností patří dlouhodobě k nejrizikovějším oblastem daňových kontrol. Nejvyšší správní soud (NSS) v nedávném rozsudku (sp. zn. 9 Afs 42/2023-43) znovu potvrdil přísné nároky na prokazování těchto nákladů. Rozhodnutí je varováním pro všechny společnosti, které spoléhají na nižší míru formality v rámci koncernových vztahů.

Řada společností je přesvědčena, že pokud společnost nakupuje zboží od nezávislých dodavatelů a prodává ho nezávislým zákazníkům, problematika převodních cen (transfer pricingu) se jich netýká. Nejnovější rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) však ukazuje, že realita je složitější.